V minulém roce jsem prožila mnoho chvil, kdy jsem se cítila od svého srdce odpojená. Jako bych se nedokázala spojit se svou intuicí, se svou empatií, nacítěním, a o to více jsem cítila tlaku na to taková být… empatická, laskavá, naslouchající, naladěná na druhého člověka a zkrátka taková, jaká dřív a jak jsem sama sebe definovala, na čem jsem postavila svou hodnotu a identitu. Najednou to bylo pryč a cítila jsem spíše prázdno a vyčerpání.
Nyní to vnímám jako obrovský dar. Byla to příležitost setkat se skutečně sama sebou jinak než kdy dřív. V jedné krásné vizualizaci jsem se znovu setkala se svým srdcem, takovým, jaké v tu chvíli zrovna bylo. Zjistila jsem, že to vše, jaká jsem měla a chtěla být (podle své mysli) byla těžká, temná, až taková umělá krusta, nebyla to ta opravdovost a ryzí podstata, dá se říct, že touha a tlak být srdečná mi v kontaktu se srdcem bránila.
A tato krusta tlaku mi bránila se opravdově setkat sama se sebou a potažmo s druhými, právě tento tlak mi bránil ve skutečném napojení a cítění. Až když jsem šla za tuto krustu, za toto obrovské sevření a strach, nálepky a hodnocení, kdo jsem, která se tvořila mnoho let, uviděla jsem, co je za tou krustou…
Krajina srdce plná barevných květin, divokých zvířat, volně proudící vody, tance a života. Také jsem zde objevila několik vodních pramenů, které mi ukázaly, že nejprve musím nasytit sama sebe a až teprve potom mohu dávat. Energie zde byla spontánní, živoucí, emocionální, naprosto svobodná, přítomná a ukrývala v sobě vnitřní klid a ticho mysli. Radost, křik, hlasitý smích, ale i hluboce očistný smutek, pláč, slzy, vztek, to vše zde bylo přijato, stejně jako prázdnota, vnitřní ticho… Nebylo tady žádné sevření, souzení, tlak, masky. Veškerý tlak na dokonalost se v této krajině rozpouští. Díky této spontánnosti a přítomnosti procházelo autentické napojení.
Bylo to pro mě nesmírně krásné a hluboké setkání. Tento živý obraz mi připomíná potřebu navracení se k této podstatě, k té ryzosti, životu, k tomu, co je ukryto hluboko pod těmito našimi krustami, zdmi, klecemi, hradbami. Věřím, že tyto hradby mají svůj důvod, proč tu jsou, jsou tu, aby nás ochraňovaly, ale věřím také v to, že na naší pozemské pouti je můžeme odkrývat a podívat se, co je za nimi. Někdy právě z tohoto pohledu máme největší strach, ale v poslední době mě občas napadá, že možná právě pod těmito největšími strachy se skrývají ty největší poklady. Moc děkuji, že jsem si toto silné setkání mohla připomenout.
Terezka Losyňková ♥ na Rozkvést
Děkuji moc za sdílení Terezko ♥♥