Pro odvahu jít dál… (Štěpánka)

by Petra

Stmívalo se a za okny padal sníh. Žena sledovala tančící vločky ponořená do svých vzpomínek.

Malý chlapec, který tiše seděl vedle ní a prohlížel si knížku, se najednou zeptal: „Čeho se nejvíc bojíš?“

„Že se ztratím a zůstanu ztracená,“ odpověděla žena.

Chlapec řekl: „Jednou jsem se ztratil v obchodě a taky jsem se bál. Ale táta mě našel.“

Žena se usmála. Chlapec netušil, že to myslela trochu jinak.

„Taky tě tvůj táta hledá, když se ztratíš?“ zeptal se ženy.

Žena polkla slzy a jemně řekla: „Ne, už mě nehledá.“

„A proč?“ chtěl vědět chlapec.

Žena po chvíli mlčení odpověděla: „Odešel daleko a nemůže se sem vrátit.“

„A co tedy děláš, když se ztratíš a nikdo tě nehledá?“ zeptal se znovu bezelstně chlapec.

Žena se zhluboka nadechla. Slova dítěte jí připomněla ten bolavý pocit uvnitř v duši. Moc dobře věděla, jaké to je, když ji nikdo nehledá.

Znovu se na chlapce usmála a řekla: „Mám malé kouzlo, rozsvítím si vnitřní světýlko, aby mi svítilo na cestu.“

„A jak to děláš?“ zajímal se chlapec.

„Myslím na něco hezkého,“ odpověděla žena.

Chlapec chvíli přemýšlel a pak se znovu zeptal: „A jak ti může svítit na cestu, když je uvnitř?“

Žena ho pohladila po vlasech: „Uvnitř svítí na můj strach a ten je pak menší. A já mám odvahu jít dál.“

Štěpánka ♥ na Rozkvést

Kategorie Sdílení Srdcí: Štěpánka

You may also like

Leave a Comment