Někdy strávíme spoustu času přemýšlením, jak druhé obdarovat nebo co pro ně udělat, aby to bylo dost. Co máme nebo musíme koupit, vymyslet, zvládnout, aby byli šťastní a spokojení. Abychom my byli šťastní a spokojení. Protože mnoho z nás klade rovnítko mezi spokojenost svoji a těch druhých. Nějaká část tam uvnitř nás říká: „Když oni budou šťastní, tak já taky.“
Pokud v druhém člověku dokážeme vzbudit patřičnou odezvu, když je spokojený s námi, s tím, co jsme udělali, koupili, zvládli, prožíváme konečně pocit „Jsem dobrý“. Děláním pro druhé tak podporujeme vědomí chybějící sebelásky, sebehodnoty a sebeúcty.
Kdyby se každý z nás dokázal skutečně uvidět, vnímal by, že je DOST. Že je dostatečný, tak jak je. Že je hodnotný sám o sobě tím, že je. A takový, jaký je, může být ostatními milován, ceněn a respektován.
Kdybychom se všichni dokázali takto vidět, pochopili bychom, že druhé nejvíce obdarujeme málem. Stačí se na chvíli zastavit. Stačí natáhnout ruku a udělat krok směrem k druhému. Stačí rozpřáhnout ruce a přivinout ho k sobě.
Objetí je nejvyšším a nejjednodušším projevem sounáležitosti s druhými. Nemusíme ho vymýšlet, nemusíme ho kupovat. Stačí udělat si čas ho nabídnout. Stačí mít dvě ruce, otevřené srdce a odvahu říct: „Chceš obejmout?“
Štěpánka na Rozkvést
