Před x měsíci v mém životě vyvstala situace, na kterou mohlo být od začátku nahlíženo – jako na cokoli – z úrovně Srdce, leč nestalo se tak. Naopak to, co se dělo, jsem vnímala a brala velmi osobně. Tak moc, že došlo k sevření vědomí převážně na úrovni osobní mysli na několik měsíců..
Ne že bych předtím byla pouze v úrovni Srdce, pobývala jsem i v duální houpačce, ale zejména poslední roky se i tato “má” osobní houpačka v naprosté většině záležitostí pohupovala poklidně a “kult” osobnosti nebyl brán zdaleka tak vážně a mnohé masky a hry ega byly rozpoznány a nebrány příliš osobně.
Jenže… Jenže nastalá situace udeřila do té houpačky silou tornáda.
Došlo k rozpadu pomyslných jistot, nejdříve co se týče partnerského vztahu, rodiny, domova.. postupně dominovým efektem došlo na další představy a formy v mém životě navázané na důležitost osobního já, včetně těch týkající se zahrady Rozkvést.
Vyplulo na povrch obrovské množství bolesti, slz, různých strachů, svíravé pocity prázdnoty, nesmyslnosti všeho a nechuti žít. Byl zažíván i silný vliv kolektivního vědomí a “stahování” si na sebe všech možných podivností poletujících kolem. Naprostá většina z toho pro mě byl úplně jiný svět než jsem znala, neb moje osobní já a mysl je obecně funguje spíše v takové té pozitivní lehce na růžovo nabarvené polaritě.
Pozitivní koncepty však byly rozmetány. Koncepty tvořící nejrůznější opatření proti tomu, co se jednoduše děje, též… Nebylo čeho se chytit, navíc ani už nebyla touha se něčeho chytat. Zachování nebo budování vyladěného a vyspělého “image” osobnosti přestávalo úplně dávat smysl, přestože současně byl velký strach pustit se pomyslných jistot, které ego nabízí a bez kterých vypadá, že to prostě v tomhle světě nejde…
Každopádně i přes nejrůznější propady mi šlo už jen o jediné – vrátit se domů, do Srdce, být Srdcem.. Bylo však třeba pustit i toho. Pustit se snahy se kamkoli dostat a něčím se stát. Ve finále i pustit se snahy pustit se snahy 🙂
Nezrodil se tím ve mně žádný guru, nestala se ze mě vědma, šamanka ani učitel něčeho. Ale díky nastalé situaci jsem zakusila různé úrovně ztotožnění s egem, duální houpačku přetáčející se o 360 stupňů a tím i úplně jiná místa, z kterých může být vnímáno. Došlo také k poznání, že dříve jsem v mnohém byla v Srdci tak nějak přirozeně, nešlo to přes rozpoznání iluzí osobního já, protože v něčem u mě ty vazby na něj byly minimální a velmi rozvolněné a vnímání bylo opravdu značně prostorné. Nebylo tedy nijak obtížné se té vazby vzdát. Nyní naopak bylo prožito svázání s osobním já velmi silně.
Poznala jsem, jak můžeme různými způsoby zklidnit houpání osobní houpačky a docílit tak příjemnějších pocitů a stavů skrze různé techniky, vnější nástroje a energie (a jak je to někdy to nejlepší možné a i to může být součást cesty k Srdci), ale i to, že v určité fázi nám právě to brání samotnému návratu do Srdce.
Dodatek září 2024 – v době se psaní tohoto článku uběhly 2 roky. Přestože se v roce 2022 zdálo, že se mi rozpadl celý můj vnitřní svět, netušila jsem, že se velmi záhy rozpadne i ten vnější. A tak jsem nyní, po dvou letech, napsala pokračování – Návrat do Srdce II. (září 2024).
