Byly chvíle, kdy byla snaha navázat na to, co bylo.
Snaha držet se příběhu.
Vysvětlit. Uzavřít. Začít jinak.
Rozkvést bývalo spojeno s jedním konkrétním místem.
Zahradou. Domovem.
Místem, z kterého – jak se zdálo – Rozkvést vzniklo.
Místem, které bylo svázáno s osobním příběhem.
Ale svázanost zmizela.
A odkrylo se to, co není vázané ani na místo, ani na příběh.
Co nevzniká ani nekončí.
Ticho.
Nejde o znovuzrození.
To je jen představa osobního já.
Představa o nových začátcích, v kterých
jsem vyspělejší, vědomější, moudřejší. Prostě „dál“.
I vytvoření nové verze sebe je jen představou.
Znovuzrození předpokládá, že se něco znovu zrodilo.
Ale když opadne potřeba být někým, stát se někým…
Není začátku. Není konce. Není znovuzrození.
Je jen pohyb, který je, který se děje.
Z Ticha, které není za vším projeveným,
ale – v rámci duality – spíše před ním…
A přesto je vše tím jediným.
Každá zkušenost je jen pozvánkou.
Ne k řešení. Ale k rozpoznání, které vše vyřeší.
Ticho v ní není skryté – je její podstatou.
Rozkvést jako zahrada Ticha ti připomíná, co jsi.
Esence Srdce.
