Anežko Peťulko milá, moc Ti děkuji za otevření tohoto tématu! 🤗
Ohledně žárlivosti jsem dlouho měla pocit, že jde mimo mě a že se mě nějak netýká 😀 a spíše jsem radila kamarádkám, když něco v tomto ohledu řešily.
V minulých měsících jsem si ale uvědomila, že ji v sobě mám. Hlavně v přátelství. Jakoby se vytvořil otisk z dětství, z doby základní školy, kde jsem hodně vnímala tyto emoce, otisky porovnávání se, různých bojů mezi holkama. Mám v sobě žárlivost v případě, že jsem si s nějakou kamarádkou velmi blízká, záleží mi na ní, hodně se sobě otevřeme, a já mám obavu, že mě pak někdo nahradí… že už si nebudeme tolik blízké. Že to naše souznění skončí, že se oddálíme. Že už mě nebude potřebovat, nebude se mi svěřovat a sdílet. V podstatě je to dost egoistické. Dlouho mi trvalo si toto přiznat, i sama sobě, že bych měla tady tento stín :-))). Je za tím pocit strachu z nedostatečnosti, že nějak selžu, nebudu dost dobrá, dost empatická a laskavá, stále k dispozici, že třeba nebudu k dispozici, když mě bude potřebovat nejvíc…a že na základě tohoto mě někdo lepší nahradí. A mám někdy sklon před těmito pocity chránit i ostatní, aby se necítili nahrazení, na vedlejší koleji, a mám tlak, aby měli pocit, že jsou pro mě nejlepší, nejbližší. Někdy z toho důvodu mám obavy mluvit s někým o jiných blízkých kamarádkách. Ono to je celé dost propojené… když nad tím tak přemýšlím, je to vlastně stále nějaký boj o něco a obrovský tlak a strach.
Hodně mi v tom před časem pomohlo, když jsem si na jednom semináři prožila napojení na lidský rod, skrze oční kontakt, spojení s druhými lidmi úplně jinak než kdy dřív. V pocitu bezpečí a přijetí. Přijetí sebe jako člověka na Zemi. Bylo to velmi hluboké. V tomto prožitku spojení a bezpečí se ve mě ty pocity tlaku rozplynuly. Najednou tam nebyl žádný strach, ohrožení, boj, nedostatek. Potom jsem si tento prožitek přenesla do kontaktu se ženami. V okamžiku, kdy jsem tomu otevřela srdce a pohlédla na ženy s láskou (takový ten pocit z nitra, neumím to moc slovy popsat), uviděla jsem krásu propojení. Až takové sesterství na úrovni duší. ❤️❤️ Vnímám to jako kruh, kde se ženy (potažmo lidé) drží za ruce, a v kruhu se jakékoliv bojování, porovnávání, hodnocení… Rozplývá. Není tam ten pocit ohrožení. Možná je to také o sebepřijetí a přijetí své vlastní jedinečnosti. Že nikdo není jako já a v tom je dar (je zvláštní to takto napsat, snad to nepůsobí moc namyšleně). A v tom se i uvolňuje tlak na to být nějaká… jako někdo. Protože tímto tlakem se vytrácí z těch vztahů ta autentičnost.