Když se narodíme, jsme bez příběhu.
Bez obrazu o sobě. Bez představ.
Jen přítomnost. Vědomí.
Svět vnímaný skrze smysly a reflexy.
Ještě tu není „já jsem někdo“.
Je jen bytí, které se děje – přirozeně.
Příběh o nás – často už před naším narozením –
začínají vytvářet naši rodiče, okolí, společnost.
Ale ne my.
My se ho učíme psát až později –
až ve chvíli, kdy se naučíme o sobě přemýšlet,
hodnotit se, pojmenovávat,
porovnávat sebe, druhé a celý život.
Nevědomé bytí v Esenci Srdce
Období raného dětství, kdy ještě nemáme obraz o sobě,
lze nazvat jako nevědomé bytí v Esenci Srdce.
Nejde o duchovní stav ani zvláštní zkušenost.
Je to prostá přítomnost –
ve které ještě nevzniklo oddělené vnímání „já“ a „svět“.
Ztotožnění s příběhem
Později automaticky přejímáme způsoby vnímání,
kterými byli vychováváni naši rodiče – a oni svými rodiči…
A tak začneme používat stejný způsob sebe-vnímání.
Ztotožníme se s představou „já jsem někdo“ a „mám svůj příběh“.
Začneme si myslet, že tím „někým“ skutečně jsme.
Návrat bez času
Ale Esence Srdce nikdy nezmizela.
Je možné ji znovu – již vědomě – vnímat a prožívat,
jakmile se příběhy a představy o sobě a druhých začnou zprůhledňovat.
Dojde tím k otevření osobního příběhu Esenci Srdce –
a k míru, který je přirozeným projevem toho, co je.
