Dnes jsem někde zahlédla větu Aničky Slováčkové:
„Neplačte pro mě, budu tady tiše s vámi.“
To jediné zůstává, i když se vše ostatní rozpadá –
Ticho.
Ticho jako podstata všechno. Ticho jak přijetí všeho.
I když to bolí, i když to nemůžeme změnit, pochopit, i když se zdá, že to je nefér.
Ticho je Láska bez formy i ve formě.
Je všude tam, kde se zastaví dech – i tam, kde dál tiše plyne.
Je nádechem i výdechem. Životem i tím, co vnímáme jako smrt.
Je věčným mostem mezi světy, které se jen zdají být oddělené.
A právě v tom Tichu, když už není síla nic vysvětlit nebo napravit, zůstává jediná možnost:
Přijetí.
Přijetí není rezignace. Přijetí je spojení s Tichem.
V přijetí může být bolest bolestí. Slzy slzami. A smutek smutkem.
Bez potřeby je změnit..
A tak tu zůstává – tiše s námi.
Být v přijetí Ticha..
