Přeji všem krásné odpoledne 🙂
Velice mi pomáhá sdílení vás všech, je to tak léčivé! Strach, to je moje velké a každodenní téma :-))
Z čeho mám strach:
…Z toho, že selžu, že nebudu dost dobrá kamarádka, že někomu nedovedu pomoci, správně ho podpořit a vyslechnout, vědět, co potřebuje, že něco pokazím, neodhadnu, řeknu špatně…a to bude znamenat, že mě někdo odmítne, nahradí, oddálí se ode mě nebo mě opustí, už nebude mezi námi takové souznění, že někdo odejde bez vysvětlení nebo se naštve
…z konfliktů
…z toho, jak zvládnu dospělost, praktický život, jaké to bude, až nebudu bydlet u rodičů a budu na svých nohách úplně, samostatná
…ze změn a konců něčeho, z neznáma
…ze vztahu s mužem a intimity, z toho, že už nebudu moci být tolik osamotě ve svém klidu a soukromí
…ze ztrapnění, z projevů těla, z toho, že přijde menstruace v neočekávanou chvíli, z toho, cítit stud a být viděna v tom, že jsem pomalá … přelívá se ve mě strach z opuštění a strach z blízkosti spojený se studem
…z prohlédnutí iluzí (že něco, v čem jsem si nějak jistá, nebo si něco moc přeji, se zboří a já nad tím nebudu mít kontrolu)
…z toho, cítit se provinile
…z budoucnosti – co budu dělat po státnicích, co vše se změní a jaký bude můj další život
…jestli jsem “dost” nebo jestli nejsem naopak “příliš”
…z toho, když někdo mně blízký mi nedává zpětnou vazbu, neodpovídá, a já jsem nejistá, jestli je vše v pořádku a jestli jsem něco nepokazila
Tedy, musím říct, že je pro mě zvláštní se takto naplno otevřít, svěřit, a cítím, jak mě to svírá, když ty strachy vnímám a píšu o nich. Na nějaké úrovni vnímám, že mnohé z nich jsou spíše otisky minulosti a že už je to jinak. Některé se mi vynořují ve vrstvách, opakovaně, některé vnímám už trochu v dáli, jiné cítím až hmatatelně, fyzicky.
Moc děkuji, že to tu mohu tak otevřeně napsat.