Ja jsem si zarlivost zacala uvedomovat, kdyz jsem potkala partnera. Vlastne jsem vzdycky vedela, ze mu muzu verit, ze je to muj strach a neni to o nem. Ty emoce byly vzdycky hodne silny, ale vlastne jsem bojovala hlavne sama se sebou. Protoze jsem vedela, ze je to muj problem. Zaroven odstoupit od tech myslenek a scenaru, pro me bylo a nekdy je, silene tezky. Bylo pro me tezky i to, ze jsem vlastne nesnasela, ze jsem zarlila. Vubec jsem ji nechtela prijmout.
Nevzdala jsem to! 😀 strach ze ztraty, strach z neprijeti, kdyz se otevru a reknu pravdu o tom, co citim, strach z opusteni a ze zustanu sama, menecennost, porovnavani se a nejistota sama sebou.
Vzdycky kdyz jsem to uprimne partnerovi rekla, tak jsem se potkala s prijetim z jeho strany.. ale ne takovym, ze by si rekl “tak ja teda zustanu doma” 😀 spis, ze to tak je proste no.. 😀 na druhou stranu mam pocit, ze je to pro tu druhou stranu fakt vycerpavajici.
Mam pocit, ze se to za tu dobu pomalinku zlepsuje. To je vlastne jedna z veci, kterou si uprimne, ze srdce preju.. abych dokazala zarlivost prijimat a treba jednou zjistit, ze uz ani nezarlim.. 😀 Ono to je takovy bolavy a clovek nevi co se sebou, kdyz do toho spadne. 🙂
A porad s tim pracuju. 😀