V dualitě je naše komunikace často velmi ovlivněna například programy hodnocení, kritiky – ať vůči druhým, tak vůči sobě. Často je komunikace se sebou samými i s ostatními pokřivena programy nedůvěry v sebe, kdy věříme více všem ostatním (nebo těm, které vnímáme jako nějakou autoritu), přestože v sobě současně vnímáme, že naše Srdce nás vede jinak, k jinému postupu, k jinému nahlížení na něco. Nebo sobě věříme, ale i přesto následujeme ostatní.
Často lpíme na svých názorech a odlišné vnímáme jako ohrožení a místo vnímání toho, že v daném jsme za mlhou nějakého programu, se snažíme odlišnému názoru vyhnout posilováním osobních hranic, jejich obraně a vymezováním se vůči druhým, což nás může ještě více oddělovat od toho spojení se svým pravým já – oddělením se od něčeho z úrovně duality je vždy tvořen a aktivován i opačný pól, tedy neposilujeme pouze své osobní hranice, ale i přitahujeme, aby to, co vnímáme jako osobní hranice, byly nějakým způsobem stále něčím atakovány. Podstatou toho je právě připoutanost k různým duálním programům vztahujících se k vnímání, interpretaci a komunikaci.
Ve stavu Srdce jsou vyjadřovány i osobní pohledy na něco, ale není v nich ona připoutanost jako v duálním myšlení, není potřeba se od jiných oddělovat, vymezovat se, jsme otevřeni vnímat připoutanost v něčem jak svou osobní, tak i u druhých, ale nehodnotíme na základě toho sebe ani druhé. Není nutná obrana sebe, svých osobních hranic, svého pole, svých zájmů, děje se tak přirozeně vyzařováním a vyjadřováním skrze pravé já – bez postranních úmyslů, manipulací, snah vtlačit sebe, kam chce druhý nebo kam se zdá, že se od nás očekává nebo naopak tlačit druhé, kam chceme my.
Dostat se v komunikaci do stavu Srdce ve vztahu s někým, kde doteď vlád boj duálních programů, není ze začátku snadné. Často narazíme na zeď, kterou jsme mysleli, že jsme už přeci zbořili a dávno v nás není – právě komunikace s druhými nám pomáhá vnímat to, co jinak máme tendenci přehlížet a být s tím ztotožnění místo, abychom do toho své Srdce vpustili na plno…