Strach jako přítel? Maximálně tak nevítaný host…
Strach je ono neuchopitelné něco, s čím přicházejí nepříjemné pocity, obavy, úzkosti. A s něčím takovým se přeci rozhodně nechceme přátelit. Přátelství by mělo být o radosti, potěšení, sdílení. A nic z toho nám strach nemůže nabídnout. Opravdu?
Přítel je rovněž ten, o koho se můžeme opřít, na koho je spolehnutí, kdo nás neopustí. A strach nás také nikdy neopouští, stále je někde uvnitř s námi.
Na prvním místě nás totiž vždy chrání. Zdravý strach varuje: „Pozor, buď opatrný a bdělý.“ Nehuláká: „Nedělej to, jsi nemehlo.“
Podporuje nás, chce, abychom byli pozorní. Je jako laskavá máma, která nám dává prostor pro získávání zkušeností, abychom se mohli učit, a zasahuje jen tam, kde by nám to mohlo opravdu ublížit.
Ten druhý strach říká: „Nezvládneš to, ani se do toho nepouštěj, víš, jak to skončí.“ Zpochybňuje nás, chce, abychom seděli na zadku a nehýbali se z místa. Stejně jako přehnaně ochranitelská máma, která chce mít dítě pod neustálou kontrolou, a v té své snaze jaksi opomněla, že dítěti už je třicet let. Že mu vlastně brání žít.
A teď přijde pointa. Ted druhý strach nás sice poučuje, co nemáme dělat, ale v podstatě nám tím říká, co máme dělat, co se máme naučit. Vlastně jen dokola opakuje: „Než bys to udělala blbě, nedělej nic:“ Tak nás chrání před možným neúspěchem. Ale tím nám blokuje i úspěch. O co se nepokusíme, to se nestane, takže nemáme šanci v tom uspět.
Jakmile se v naší hlavě ozve jeho hlas: „To nedělej, na to nemáš,“ a a začne rozvíjet barvité vize, co všechno se může stát a pokazit, a jak příšerně se pak budeme cítit, tak nám v podstatě jen ukazuje prostor, kde můžeme vyrůst. Předkládá nám výzvu. Ve skutečnosti říká: „Já nevím, zda to dopadne dle tvých představ, a chci tě chránit. A tak si myslím, že bude nejlepší, když nebudeš dělat nic. Tím nic nezkazíš a neublížíš si.“ A my mu můžeme poděkovat za upozornění a říct: „Já vím, ale já to chci zkusit. Chci se něco naučit. A ty buď půjdeš se mnou a budeš mě navigovat k opatrnosti a bdělosti, nebo zůstaneš, kde jsi, a já půjdu bez tebe. Pak už mě ale nebudeš moci chránit. Opustím tě. Už nebudeš můj strach.“
Tenhle strach je totiž stejně jako některé mámy uvíznutý v časové smyčce tenkrát. V okamžiku, kdy nás dostatečně neupozornil, a my si ublížili. Tenkrát ze svého pohledu selhal, neochránil nás. A pamatuje si to. Tak si umínil, že to už se nestane. A kdykoliv se přiblíží podobná situace, hlasitě se ozývá. Jenže, jak je uvízlý v minulosti, nevidí, že se podmínky změnily, že my jsme se změnili a že už nás vlastně nechrání, ale že nám brání. Protože k životu potřebujeme růst a rozvoj. Konce a nové začátky.
Když si uvědomíme, že strach, který se v nás ozývá, se o nás vlastně bojí, získáme šanci mu říct: „Neboj se o mě, společně to zvládneme – ty a já.“ Můžeme ho chytit za ruku a vyrazit spolu. Krůček po krůčku, opatrně, bděle. Protože ten začátek bude těžký pro nás oba. I strach se totiž musí něco znovu naučit. Dívat se dopředu, ne dozadu. Aby nás dokázal včas upozornit a říct nám: „Dávej pozor,“ právě ve chvíli, kdy to bude třeba.
Samozřejmě, že ho můžeme opustit a vyrazit sami. Ale proč se zbavovat někoho, komu na nás tak moc záleží, že se neustále snaží, abychom byli v bezpečí.
Strach je náš nejlepší přítel. Nikdy nás neopouští a vždy nás chce chránit. Ale stejně jako lidem, ani strachu nemáme předávat veškerou zodpovědnost za náš život. Protože ta je jen naše.
A tak dejme strachu v životě místo, které mu právem náleží. Místo, ze kterého nás bude moci účinně chránit a kde bude zároveň moci v klidu spočívat, když žádnou ochranu nebudeme potřebovat. Pečujme o sebe i svůj strach. O silný, zdravý strach se můžeme kdykoliv opřít. Dopřávejme mu sluchu tam, kde je to na místě, kde víme, že nás vede správně. Že nás dokáže provést těžkými situacemi tak, abychom tratili co nejméně.
A když se zase ozve se slovy: „To nezvládneš,“ odpovězte mu: „Sama ne, ale s tvou pomocí zcela jistě ano.“
Štěpánka ♥ na Rozkvést