Sdílení Srdcí, Štěpánka

Vnitřní muž, žena a dítě

Kdesi v bludišti vnitřního matrixu jedné ženy je schován ostrov uprostřed moře. Je těžce přístupný, obklopený skalami. Na ostrově stojí maják. Na jeho vrcholu žije vnitřní muž – strážce majáku. Ve sklepě majáku žije vnitřní žena – divoženka. Úkolem divoženky je pečovat o truhlu, v níž je ukryté jejich společné srdce a na jejímž dně jsou schována všechna jejich neuzdravená zranění a nenaplněné touhy. Úkolem strážce  je chránit divoženku. Oba jsou tak ponořeni do svého údělu, že už ani nemyslí jeden na druhého. Strážce hlídá sklep, maják i celý ostrov, aby se na něj nikdo nevítaný nedostal. Ostrov postupně vnořil do tajemného matrixu obranných programů a mechanismů, takže zvenku to vypadá, že žádný neexistuje. Všem vévodí hlavní program EGO s falešnými ukazateli – zvládnu, udělám, nepotřebuji, snažím se, nebudu obtěžovat …

Jen občas se najde někdo s vnitřním programem „rebela“, kdo nerespektuje ukazatele a má odvahu do bludiště matrixu vstoupit. Ti nejodvážnější dojdou až na ostrov. Tam potkají strážce majáku – vlídného hostitele, který je přivítá, provede po ostrově a ukáže jim cestu zpět. Až donedávna nikdo netušil nic o divožence a její tajemné truhle. Nikdo nevnímal, že srdce v truhle bije stále slaběji, že divoženka je stále tišší a strážce vyhaslejší. Nikdo necítil osamělost, strach, stud, smutek, který se na ostrově postupně zabydlel. Ani nemohl, ochranné programy strážce vytvořil tak, aby z ostrova ven skrze matrix nic neuniklo. A svou práci odvedl velmi dobře. Tak dobře, že se zdá, že nikdo nikdy nezjistí, co se na ostrově doopravdy děje.

Až jednou do matrixu proklouzne dítě. Ještě neumí číst, takže cedule EGA mu nic neříkají. A je zvědavé, a také se trochu nudí, protože je ztracené. Nikdo o něj nepečuje, nikdo ho nehledá, nikomu nechybí. A takový tajemný matrix by mohlo být to správné místo, kde by dítě na chvíli mohlo zapomenout, že je samo.

Nikým nepozorováno se dítě vydá na průzkum matrixu. Sice se trochu bojí, ale jeho touha po dobrodružství je silnější. Proplete se bludištěm a dostane se až na ostrov. Ani strážce majáku si ho nevšimne. Je příliš malé a příliš zvyklé nebýt viděno, protože každý kolem něj byl vždy příliš zaujat sám sebou. Pro dítě je tak samozřejmé, že ho nikdo nevnímá a nikdo si ho nevšímá, že už ani nemá potřebu přitahovat k sobě pozornost. Je „neviditelné“.

A tak neviditelné dítě dorazí na neviditelný ostrov. A tam je nadšené ze všeho, co vidí, slyší a cítí. Z tajemných skal, které ostrov obklopují a ze kterých hra světla a stínu vytváří stále nové a nové tvary. Z malé pláže plné hladkých oblázků. Z šumění moře a ze zvuků, které vytváří, když naráží do skal. Ze zpěvu cikád, ptáků a šumění lesa. Z vln, které se neustále hravě proplétají a odrážejí vše, co se objeví na obloze. Z oblohy, na které slunce svítí tak jasně, až z toho bolí oči. Z milionů hvězd, které se na obloze objeví, když jde slunce spát. Z vůně květin, trávy a borovic. Z bublajícího potůčku, který vyvěrá z lesní studánky a nakonec doběhne až k moři hrát si s vlnami. Z tůňky, kterou po cestě vytvoří, kde žijí žáby a stříbřité vážky. To místo dítěti připadá jako ráj, kde může dělat úplně všechno, co ho napadne. Tady si může hrát, koupat se, běhat, tančit, zpívat, nebo jen tiše ležet ve stínu stromů a pozorovat mraky na obloze a brouky v trávě.

Je to místo, kde se plní sny. Ale nic z toho strážce nevnímá. Stojí nahoře na majáku a hlídá obzor. Ví, že má velkou zodpovědnost. Musí chránit divoženku a její truhlu. Musí dávat pozor, aby se na ostrov bez jeho vědomí nikdo nedostal. A tak se dívá do dáli a nevidí všechny krásy ostrova. Je unavený a trochu rozzlobený na divoženku, která „jen sedí ve sklepě a hlídá truhlu“. A zároveň se cítí provinile, když si své myšlenky uvědomí, protože chránit divoženku je přeci jeho úkol. A plnění úkolů bere strážce velmi vážně. Stojí tam nahoře na majáku za každého počasí, ve dne, v noci, stále ve střehu. Vlastně nikdy neodpočívá. Musí být hodně silný a drsný, aby to vydržel. A tak ho také ti, kteří ho náhodou spatří, vidí. Jako toho, kdo všechno vydrží.

Dítě na svých toulkách po ostrově narazí na maják. Blíží se večer, stíny se prodlužují a slunce se mazlí s obzorem. Na nebi se objevují první hvězdy. A dítě je unavené. Za celý den toho tolik zažilo! Maják dítěti připadá obrovský a dítě se trochu bojí. Ale zvědavost a únava jsou silnější. Dítě chce vědět, co je uvnitř. A také chce najít suché a teplé místo, kde by mohlo bezpečně přespat. Je zvyklé se o sebe postarat. Vejde dovnitř a uvidí dvoje schody. Jedny vedou dolů, do tmy, a druhé nahoru, ke hvězdám na obloze. Je to hodně vysoko. Dítě chvíli váhá, ale nakonec zamíří po schodech nahoru. Ke světlu. Cesta je obtížná, schodů je mnoho a jsou vysoké. Dítě je unavené, ale jeho zvědavost je silná a cíl se zdá být blízko. Dítě si představuje, že tam nahoře najde hezké místo, kde se uloží ke spánku.

Dítě vyleze až nahoru a tam uvidí strážce majáku. Podobá se soše. Jakoby se nepohnul celou věčnost. Upřeně hledí k obzoru a vítr mu cuchá vlasy. S přicházející tmou vypadá skoro děsivě. Ale dítě se ho nebojí. Napadá ho, že muž musí být smutný, když je tam tak sám a nemá si s kým hrát. Ten pocit dítě dobře zná. Rozhodne se, že muže potěší. Dojde až k němu a zatahá ho za košili. Muž se překvapeně na dítě podívá. Až do této chvíle vůbec netušil, že je na ostrově. Dítě se na muže usmívá a podává mu svoji panenku. Je to jediný kamarád, kterého dítě má, ale teď usoudilo, že muž potřebuje kamaráda víc. Z očí muže vytrysknou horké slzy. Nemá ani ponětí, kdy naposledy plakal. Dítě je zmatené, chtělo muže rozveselit, ne rozplakat. Muž se posadí a vezme si dítě na klín. Chvíli se na sebe tiše dívají. Pak mu dítě utře slzy z tváře a přitiskne se k němu. A muž dítě pohladí po vlasech.

V tu chvíli se dole v truhle rozbuší skomírající srdce. Tak silně, že to divoženku sedící u zamřížovaného okna vyděsí. Ten zvuk jí připomíná něco, co dávno zapomněla. Tlukot srdce, který vnímala, když cítila vítr ve vlasech, když se paprsky slunce dotýkaly její pokožky, když své tělo nechala omývat vlnami moře, když chodila bosá po lese, když nahá tančila strážci majáku, když ji ještě objímal, když se spolu smáli, dotýkali a prožívali radost. Jako děti. V té době byli jedno srdce, jedno tělo a jedna duše. Byli úplní, celiství, neoddělení.

Divoženka se rozpomíná, že tenkrát nežili na ostrově, ale mezi ostatními lidmi. Ale také si uvědomuje, že často cítila bolest, když se jí ostatní smáli, že je jiná než oni, nebo jí to vyčítali. A strážce se pak zlobil. Na ni, že nedokáže být jako ostatní, ale hlavně na sebe, že ji nedokáže ochránit. Už spolu netančili, ani se se smíchem neproplétali a jejich společné srdce tlouklo stále slaběji, jak se jeden druhému vzdalovali. Nakonec byla jejich společná bolest tak silná, že se od lidí vzdálili na svůj ostrov. Ale i tam s sebou přinesli svá zranění, bolavé srdce a nenaplněné touhy. Divoženka se stále méně smála, skoro vůbec nezpívala, nekoupala se v moři, ani nechodila bosa. A už vůbec netančila před strážcem majáku nahá. A strážce byl stále zatrpklejší, smutná divoženka v něm vzbuzovala pocit viny, že ji nedokázal ochránit. Našel všechnu svou vnitřní sílu a rozhodl se, že ji ochrání za každou cenu. Jejich ostrov schoval do bludiště matrixu. Jejich zranění a touhy pečlivě uložil na dno truhly. A do stejné truhly uložil i jejich srdce, aby ho už nikdo nikdy nemohl zranit. A truhlu uklidil do sklepa. Divoženka pak ve sklepě trávila stále více času, ztracená ve svém světě plném nenaplněné touhy. A strážce stále častěji zůstával nahoře na majáku a hlídal obzor. Nakonec už divoženka vůbec nevycházela ze sklepa a strážce žil jen nahoře. Přestali úplně vnímat jeden druhého. Už se na sebe jen zlobili. On na ni a ona na něj. Zapomněli, že jsou jedno.

A v tu chvíli na ostrov dorazilo dítě. Dítě, které doopravdy nikdy nikoho nezajímalo. Teď sedí strážci na kolenou, v rukou drží panenku a dívá se muži do očí. A muž v očích dítěte zahlédne hvězdy. Stejné, které kdysi dávno vídal v očích divoženky. V dobách, kdy se ještě smála a tančila jen pro něj. V dobách, kdy on stál pevně nohama na zemi, ne na majáku. V dobách, kdy ji objímal a vnímal vedle sebe. V dobách, kdy svým vzájemným proplétáním chránili a vyživovali své společné srdce. To vše uviděl muž v očích dítěte. A vzpomněl si na divoženku ve sklepě. Vezme dítě za ruku a vydají se společně na cestu dolů. Tam, kde divoženka hlídá jejich bolavé srdce, všechna neuzdravená zranění a nenaplněné touhy. Muž se občas zastaví a zaplavují ho pochybnosti, zda má jít dál. Pociťuje strach, ale i stud, že selhal. Ale dítě nic z toho nezná, jde dál za dalším dobrodružstvím. Tak spolu dojdou k těm dveřím, za kterými je vše, co mělo zůstat skryto. Strážce se nadechne a dveře otevře.

A za nimi uvidí divoženku, jak sedí u otevřené truhly a pozoruje jejich divoce bijící srdce. Divoženka zvedne hlavu, usměje se a strážce znovu uvidí hvězdy v jejích očích. Uplynulo hodně času, kdy se takhle dívali jeden na druhého. Kdy se cítili úplní a celiství. Dívají se na sebe a po dlouhé době zase začínají tančit svůj tanec. Mají oči jen pro sebe. Tak dlouho spolu netančili. Tak dlouho nic necítili. Tak dlouho byl každý z nich sám.

Dítě se usmívá a posadí se k truhle. Plaše pohladí tlukoucí srdce. Chvíli váhá, ale nakonec ho vyndá z truhly. Zvědavost je podstatou toho dítěte. Ta zvědavost, která ho vede stále dál, ho zároveň učinila pro ostatní „neviditelným“. Kdo by se chtěl zaobírat dítětem, které se stále na něco ptá, něco zkoumá, něco objevuje. Každý má dost práce sám se sebou. A tak se dítě naučilo být samo ve svém vlastním světě. Je toho přece tolik, co ještě musí prozkoumat. Třeba tahle truhla. Dítě chce vědět, co všechno ještě skrývá. Svýma dětskýma rukama z truhly vyndává jedno zranění za druhým a ta se pod jeho dotykem proměňují v motýly. Dítě je nadšené, tahle hra se mu líbí. Vyndává další a další zranění, hladí je, mazlí se s mini a chová je tak dlouho, dokud se nepromění v pestrobarevného motýla. A dělá to tak dlouho, dokud není truhla prázdná.

Muž a žena dotančili a teprve teď si všimli dítěte a prázdné truhly. Oba se k dítěti skloní a pevně ho obejmou. V tu chvíli srdce vklouzne na to správné místo mezi ně. To srdce, které netluče jen pro dva, ale pro tři. Vnitřního muže, vnitřní ženu a jejich společné vnitřní dítě. To dítě, které je pro ně kompasem, když se ztratí. Dítě, které jim dokáže připomenout, co je důležité. A tak spolu ti tři tančí nekonečný ve-smírný tanec, v jehož středu je tlukoucí srdce.

Možná se ptáte, kam se poděly nenaplněné touhy, které byly v truhle také schované. Nevím. Ale jsem přesvědčená, že se staly součástí srdce, aby mohly být naplněny.

Štěpánka ♥ na Rozkvést

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *