Moc děkuji za možnost sdílet pro všechny, autor Míša Štěpánka Sedláčková ♥♥
Bylo jednou jedno zrcadlo, které mělo všechno, co zrcadlo má mít. A všichni to věděli a viděli. Jen ono ne. Stále si připadalo nedostatečné a málo vyleštěné. Stále mělo pocit, že by mělo být ještě něco víc, aby všichni kolem něj byli spokojenější a ono šťastnější. Předpokládalo totiž, že právě na spokojenosti ostatních závisí jeho štěstí. A na té dlouhé cestě, po které zrcadlo šlo, mnohokrát upadlo, mnohokrát prasklo a mnohokrát to vypadalo, že se rozbije úplně.
Zrcadla jsou z podstaty věci velmi křehká, víme? Ale právě tohle zrcadlo bylo extrémně odolné, s pevným kamenným rámem. Jen pohled na něj vytěsnil jakoukoliv myšlenku na křehkost zrcadel. Po každém pádu se dokázalo zvednout, oprášit a všechny praskliny opravit a vyleštit tak jakoby nikdy nebyly. Bylo to krásné, pevné zrcadlo. A přesto nebylo šťastné. Nedokázalo najít to správné místo, kde by se cítilo skutečně doma. A protože se tak necítilo, málokde doma skutečně bylo, i když se tak moc snažilo.
A pak si jednou dovolilo podlehnout svému strachu. Dovolilo si uvědomit si svou křehkost a zranitelnost. Dovolilo si upadnout a rozbít se na prach. Myslelo si, že přijde konec, když přestane být zrcadlem. Namísto toho zjistilo, že není zrcadlo. Namísto toho přišlo uvědomění, že jsem to já. S rozpadajícím se sebe-obrazem se začala rozpadat i řada přesvědčení s ním spojených. A jedno z nich se týkalo právě sebe-obrazu zrcadla a odrazů v něm. Přesvědčení, že nejsem dost dobrá. Teprve když jsem si dovolila pustit zrcadlo, které jsem do té doby držela křečovitě pevně, bez ohledu na to, zda jsem šla, stála nebo padala, uvědomila jsem si do té doby nepochopené, nepochopitelné a neuchopitelné.
Vyhýbají se mi, tlačí na mě, manipulují se mnou, ubližují mi … ne proto, že nejsem dost dobrá. Dělají to proto, že oni si se mnou nepřipadají dost dobří.
Protože jsem kdysi dávno zavřela svoje srdce směrem k sobě, abych neustále neprožívala pocit nepatřičnosti a studu za to, že nedokážu naplňovat očekávání, že nedokážu být dost dobrá, že jsem přítěž, že jsem moc … že si musím zasloužit právo být – stala jsem se dokonalým zrcadlem těch druhých. Ztotožnila jsem se s tím, že jsem zrcadlo, že jsem tím, co se v něm zobrazuje.
Zrcadlení je přirozený proces, jak poznáváme druhé, a zároveň způsob, jak necháváme poznávat sebe sama. Ale zdravě funguje jen tehdy, když máme svoje srdce pro sebe dokořán otevřené a z druhé strany pro druhé “propustné“.
Teprve když sami pro sebe dokážeme otevřít své srdce tak, že do něj necháme vstoupit úplně vše, co k nám zevnitř přijde, všechny naše emoce, pochyby, touhy, myšlenky, stíny, nepatřičnosti, teprve pak objevíme sílu svého srdce. Sílu, která to všechno dokáže transformovat s laskavostí a soucitem, sílu, která se jmenuje sebe-láska. A s ní přichází i naše láskyplné ego. To, které propustnost našeho srdce nastavuje jako jemný filtr, kterým zvenku projde přesně to, co za daných okolností uneseme a dokážeme vstřebat, ať to přijde odkudkoliv. Důvěra, kterou dáváme druhým lidem, pak tento filtr činí ještě více propustným, a my pak světu otevíráme své srdce ještě víc.
Naše sobě otevřené srdce je “rámem zrcadla” a jeho výplní je „membrána“ nastavená světu. A díky „rámu“, který žije tepem našeho srdce, je „živá“ i zrcadlící membrána. Neustále si spolu špitají, neustále propojují informace zvenku, které membrána zrcadlí, s těmi, které přicházejí zevnitř. A to je nesmírně důležité. To zarámování říká: „Ty nejsi to, co zrcadlíš.“ A totéž říká i světu okolo. Díky tomuto nastavení si lidé kolem nás mohou uvědomit, že to, co v námi nastaveném zrcadle vidí, jsou oni, ne my. Že my nejsme tím obrazem v zrcadle. Že nejsme odkladiště jejich emocí, selhání, myšlenek, rozladů. Ale ten rám zrcadla, to námi vnímané propojení s naším srdcem, zrcadlící membránu objímá a dokáže obrazu v zrcadle předat láskyplné poselství: „Všechno, co vidíš, všechno, co jsi, je v pořádku.“
Protože když dokážeme nechat srdce otevřené sami pro sebe, když máme odvahu nezavírat ho před ničím, co k nám přijde, síla lásky našeho srdce to dokáže proměnit s laskavostí a soucitem. A tato laskavost a soucit pak proměňuje obraz, který v něm vidí lidé kolem nás. Stále v nás vidí sebe, ale tentokrát s laskavostí a soucitem, a tak se nemusí vyhýbat svému obrazu v nás a říkat: „To jsi ty, co vidím, ne já.“
Když máme srdce pro sebe zavřené, tak jako jsem ho měla já, nezmění se proces zrcadlení jako takový, ale změní se nastavení a vnímání tohoto procesu. Odpojení od srdce je vlastně odpojení od těla, jehož je srdce součástí. Ono tam pořád je, ale my ho necítíme. Postavíme kolem něj zeď, necháme ho zkamenět. A tak i ten rám našeho zrcadla postupně “zkamení”. Přestane být živý, přestane komunikovat s obrazem v zrcadle, přestane mít transformační potenciál pro to, co se zobrazuje. Živost membrány, která s sebou přináší neustálé chvění a proměnlivost zobrazovaného, zabraňuje tomu, aby obraz byl “jednoznačně daný”. Vlastně se neustále pohybuje, neustále je trochu “rozmazaný”, nikdy ne zcela ostrý, právě proto, že je živý.
Jeho přirozenou součástí je pochopení pro probíhající změnu, pro to, že nic není “dané” a vše se neustále mění. A když vyhasne propojení se srdcem a rám postupně zkamení, tak i membrána, která ho vyplňuje, ztuhne a stane se nehybnou plochou. Pohyb ustoupí statice. Živost ustoupí ostrosti. Vřelá všeobjímající laskavost živého rámu je postupně nahrazena nelítostným nehybným chladem.
Pohyblivost membrány vytvářející obraz, ve kterém sice nikdy nevidíš nic zcela přesně a dokonale, ale se který ti přináší pocit konejšivého bezpečí v neustálé nejistotě pohybu, je postupně nahrazována zcela jasným dokonale zachyceným obrazem na napjatém plátně, před jehož ostrostí a “fatální definitivou” vyobrazení není úniku. V takovém obraze je vidět každé pochybení, každá nedokonalost, každá odlišnost vzpírající se dokonalosti. A jistota a neměnnost zobrazení v sobě nemá žádnou konejšivost, ani bezpečí. Stane se bezvýchodnou pastí bez šance na změnu. Protože dokonalost nehybnosti zničila jakýkoliv přirozený pohyb.
Živost pohybu teď znamená ohrožení, otřes, ztrátu dokonalosti, rozpad sebe-obrazu, zničení zrcadla. Zánik, konec, smrt. A jak jsme odpojeni od svého těla a srdce, které jsme schovali až na dno kamenné truhly, jsme stále více přesvědčeni, že my jsme to zrcadlo. Že my jsme těmi nedokonalými obrazy, které se v zrcadle tak nemilosrdně ukazují. A takový vzkaz vysíláme světu. Staneme se tím, co druzí v zrcadle odrážejí. Staneme se obrazem jich samých. Ztratíme vlastní identitu. Umožníme jim, aby s námi ztotožnili všechno, čím nechtějí být a co nechtějí vidět. Říkají nám: „To jsi ty, ne já.“ A my tomu věříme. Já jsem tomu věřila. Protože já jsem zrcadlo. A komu jinému by patřil obraz v zrcadle než zase jen zrcadlu. Tedy mě.
A protože jsme svá srdce postupně zavírali právě proto, že lidé kolem nás potřebovali zrcadlo, kterému by říkali: „To jsi ty, ne já”, velmi rychle se ocitneme v bludišti matrixu přejatých přesvědčení. Byli jsme tenkrát příliš malí na to, abychom to dokázali pochopit a rozkrýt. Byli jsme závislí na péči těchto lidí. Oni byli celý náš svět. Jenže jejich zrcadla měla také kamenný rám. Oni sami byli také zranění a od sebe odpojení. A my jsme se postupně naučili, že jediná cesta k přežití je zavřít sám sobě své srdce.
Nevěděli jsme, že zavřít se bolesti zároveň znamená zavřít se i lásce a radosti.
Nechali jsme zkamenět rám zrcadla, které nastavujeme světu. A stali jsme se zrcadlem. A naprosto neomylně jsme si do života přitahovali další a další lidi, kteří to měli podobně a kteří potřebovali právě to naše zrcadlo. Cítili jsme se spolu alespoň trochu v bezpečí, protože takové zrcadlo jsme “znali”. A tak jsme si navzájem nelítostně, zraňujícím způsobem, bez špetky soucitu a laskavosti zrcadlili jeden druhého.
Vláčet s sebou životem tíhu kamenného rámu jednoho zmůže. Mě i spoustu dalších, kteří to mají podobně jako já. A tak jsem byla stále vyčerpanější, smutnější a nešťastnější. A vždy se objevil ještě někdo další, kdo ukázal prstem, aby vyjádřil: „To ty. Ty jsi slabá, neschopná, nedostatečná, nic neuneseš, ani nevydržíš.“ A pak už jsem ani neměla sílu dívat se do zrcadel těch druhých, abych mohla zaútočit a říct: „To ne já, to ty.“ Pak už zbyla jen obrana a strach, aby rám nepraskl, a vše, co jsem, tedy zrcadlo, se nerozpadlo na tisíc kousků. Protože pak už každý, byť jen drobný pohyb, může být otřesem, který bude fatální.
A jediný způsob, jak zrušit “zlé kouzlo”, zrušit “prokletí zkamenělého srdce”, je potkat někoho, kdo má srdce otevřené. Kdo dokáže náš obraz v jeho zrcadle změkčit a rozsvítit s opravdovou laskavostí a nefalšovaným soucítěním. Někoho, kdo se podívá do našeho zrcadla s kamenným rámem, vidí svůj nelítostný obraz bez příkras, bez laskavosti, a přesto se nelekne a neřekne: „To nejsem já, to jsi ty.“ Ví, že je to on. Ví, že i to je on. A ví, že je to tak v pořádku. Má dost laskavosti a soucitu sám pro sebe. A proto je má i pro druhé.
A díky takovým lidem poznávám, že já nejsem zrcadlo. Začínám chápat, že lidé se nevyhýbají mně. Že tlačí, manipulují, ubližují, aby se vyhnuli sami sobě. Svému obrazu, který vidí v mém zrcadle. Není to o tom, že já nejsem dost dobrá. Je to o tom, že se jim nelíbí obraz, který v mém zrcadle vidí. Že oni si se mnou nepřipadají dost dobří. Protože oni sami se odpojili od svého srdce a zavřeli ho sami pro sebe.
A jejich odpojení dosáhlo tak daleko, že už nesnesou sami sebe. Už se na svůj obraz v mém zrcadle nedokážou vůbec podívat. Rozčiluje je, popuzuje, popichuje, ukazuje jim vše, co nechtějí vidět. A tak se tomu zrcadlu, které jim nic neodpustí, protože nezná laskavost a soucit, začnou vyhýbat. A někdy ho zcela opustí. A opuštěné zrcadlo je přesvědčeno, že bylo špatným zrcadlem. Že je třeba, aby bylo dokonalejší, vyleštěnější, aby se v něm všichni lépe viděli a poznali. Nechápe, že právě dokonalost obrazu, který v něm ti druzí vidí, je to, co druhé od něj vzdaluje. Nechápe, že všichni vidí jen sebe, protože vidí sebe v zrcadle. Je přesvědčené, že je špatným zrcadlem. Proč by ho jinak ostatní opouštěli nebo se mu vyhýbali?
Otevřít srdce sama sobě je jako pustit zrcadlo. Nebát se, že se roztříští na tisíc kousků. Nebát se, že já se tak roztříštím na tisíc kousků. Pochopit, že já nejsem zrcadlo. Pochopit, že já nejsem ani to, co zrcadlo zobrazuje.
Pochopit, že já jen nastavuji zrcadlo světu a ti druzí nastavuje svá zrcadla mně. Pochopit, že když budu mít laskavost a soucit sama pro sebe, pro každý svůj kousek, svou myšlenku, emoci, touhu, budu mít dost laskavosti a soucitu i pro okolní svět.
A kdo by se chtěl vyhýbat zrcadlu, ve kterém sám sebe vidí s laskavostí a soucitem ke všemu, kým a čím je. Kdo by se chtěl vyhýbat zrcadlu, ve kterém je všechno, co se v něm ukáže, naprosto v pořádku a přijímané. Kdo by se chtěl vyhýbat zrcadlu, které ukazuje takový obraz, že se cítí přijímaný a milovaný.Já rozhodně ne. A co vy?
PS: Děkuji Rozkvést za vizuální otisk procesu, kterým jsem minulý týden procházela, a Petra Šarmová a Alena Miklušová za podporu. 
Autor Míša Štěpánka Sedláčková
